Příběh Kbelské 10 č. 2

Když vstoupíte do světa Palestry, dřív nebo později na to narazíte. Mě to trvalo celkem tři měsíce. Od prosince 2006, kdy jsme se popvé sešli nad případnou budoucí spoluprací, do února 2007. Mezi jinými mi tehdy přišel mail s fotkami lidí se startovními čísly, kterak kdesi v polích zdolávají jakousi běžeckou výzvu. Z předmětu mailu bylo patrno, že běh bude pravděpodobně na 10 kilometrů nebo součást nějakého desetiboje. Brrrr. Fotky byly podle doprovodného textu z některého z předchozích ročníků. Jedna fotka byla pořízena v zasněžené ulici, po které projíždělo auto, v popředí beželi tři muži s nešťastným výrazem a nezbytnými startovními čísly, další byla podle hloučku odhadem stovky lidí pravděpodobně ze startu. Třetí byla ze zasněženého pole a zachycovala sedm roztroušených siluet běžců na úzké polní cestě. Zadáním bylo vytvořit potisk na tričko. Aha, přeživší pravděpodobně obdrží cenu útěchy. Aby bylo jasno, kromě občasného doběhnutí tramvaje jsem se obvykle zdráhal svoje tělo uvést do podobně závratných rychlostí. Nepříjemně se mi při rychlejším pohybu klepaly faldy na bocích, bolely mě nohy a točila se mi hlava. Vlastně mi nebylo dobře ani při pouhém pohledu na ty fotky a 10 kilometrů bylo to samé, jako cesta na Měsíc. Od té doby jsem věděl, že Palestra na jaře pořádá ve Kbelích běh s tímto názvem.
Nechal jsem takto kolem sebe proběhnout ještě dalších sedm ročníků, během kterých jsme společně vylepšili logo běhu, připravili nové mapy pro obě trasy na 5 a 10 km, doprovodné tiskoviny a spoustu dalších potřebných věcí a já si postupně zvykl i na ty fotky.
 

Na podzim 2014 mi mezi ostatními přišel mail s krátkým, milým textem a čtyřmístným kodem. Jako poděkování za dosavadní spolupráci a k blížícím se Vánocům jsem dostal, světe drž se, promo kod na startovné zdarma. Nikdo nezná trasu detailněji, než ten, kdo ji překresluje po malých úsecích do mapy a zakresluje i její výškový profil. Samozřejmě vyjma odvážlivců, kteří si nazují běžeckou obuv, nasadí kulicha a první březnovou sobotu proběhnou cílem v krásném Parku Kbely. Mezi ty já ale patřit rozhodně nebudu, je potřeba jen vymyslet, komu bych startovným udělal radost. Já se rozhodně nezúčastním, jen přes moji mrtvolu. Nic jiného by mě stejně na trati nečekalo, než jistojistá, ošklivá smrt!

Pomalu, nejistě procházím kolem téměř dvou tisícovek lidí. Nad jejich hlavami se vlni vlajky s časovými limity a je na každém, aby seznal svoje schopnosti a nemotal se ve vlnách rychlejších běžců. Musím až dozadu, do míst, kde dav pomalu řídne a zvuky hudby a hlas moderátora zpod okolí startovního oblouku se ztrácejí v dálce. Už jsou slyšet jen smích a tlumené hovory startujících ze zadních pozic. Na smrt mě vyprovází moje drahá polovička. Zastavíme se pod vlajkou s doběhovým časem 70 minut. Na nohách mi září skoro nové běžecké boty, které mají odběhaných jen něco málo přes 100 km, na hlavě mám kulicha a strašně, ale strašně se těším na to tričko. V tu chvíli ještě netuším, že od té doby nevynechám ani jeden ročník a v těch dalších na start přivedu ještě kamaráda, dceru a jejího přítele. V tu chvíli ještě netuším, jaký krásný pocit zažívá někdo, kdo porazí sám sebe a proběhne cílem.

E-mail z Palestry. Krátky, milý text a čtyřmístný kód. Půlmaraton v Ústí. Když vstoupíte do světa Palestry, dřív nebo později na to narazíte: je potřeba změnit treninkový plán. Úplně.