Příběh Kbelské 10 č.1
Oslava svatby na Kbelské 10? Jsou věci, které se nedějí každý den, smějí se Novákovi
„Když se řekne Kbelská 10, vybaví se nám naše svatba,“ usmívají se Petra a Vladimír Novákovi. Běh je pro jejich vztah vůbec osudový. Na běžeckém soustředění se potkali, proběhli svatebním obřadem a celou veselku završili o den později na startu Kbelské 10. Na jarní klasice poblíž Prahy spolu vyběhli do společného života. Teď už ale příběh necháme na samotných Novákových. Červeně vypráví Petra, modře Vladimír.
S Vládíkem jsme se seznámili na soustředění Miloše Škorpila, jehož cílem bylo připravit běžce prvomaratónce na Pražský maraton. Tehdy jsme měli zdolat v kuse vzdálenost 36km, pro mě do té doby nepředstavitelnou běžeckou porci, což byla výzva. Odhodlaně jsem vyběhla s kamarádkou, probíraly různá „holčičí“ témata, ale nějak jsem to přehnala s pitným režimem a asi po dvou kilometrech jsem si musela odskočit do křoví. Rozloučily jsme se s tím, že co jsme si nestihly říct, si necháme do cíle a ona pokračovala dál.
V práci jsme se s kolegy vsadili, že poběžíme maraton. Postupně všichni odpadávali, až jsem zbyl sám. Na Milošovo běžecké soustředění jsem vyrazil s obavou, co tam budu s běžci-šílenci dělat. Na testovacích 36km jsem se přidal ke skupince čtyř chlapů a nemohl uvěřit svým očím, že před námi běží dvě baby, které jsou rychlejší než my a ještě u toho pořád povídají. Jenomže kluci měli pomalejší tempo, což mi nevyhovovalo, a tak jsem zkusil zrychlit.
Když jsem se dostala z křoví zpět na cestu, právě mě míjel jeden z běžců, které jsme po startu s kamarádkou nechaly za sebou. Běžel sám, ostatní byli hodný kus za ním a vypadalo to, že ho jen tak nedoženou. Zeptala jsem se, jestli mohu pokračovat s ním – představa, že strávím dalších 34km bez možnosti konverzace, mě vůbec netěšila.
Snažím se nastavit si rytmus dechu ponořen do svých myšlenek a obav, jak se poperu s takovou vzdáleností, když najednou z křoví vyběhla „srna“ s otázkou, zda se ke mně může přidat. Přikývl jsem, srovnali jsme krok a začali si povídat. Když si to zpětně uvědomuji, stihli jsme si za oněch zbylých 34 kilometrů povyprávět svoje životy.
Bylo to moc zajímavé a milé. Ani nevím jak, ale najednou jsme byli v cíli a já mu přitom zdaleka nestihla říct všechno, co jsem chtěla. Tak jsme spolu běhali několik dalších let, až jsme se rozhodli naše běžecké i životní partnerství stvrdit sňatkem. Je fakt, že žádost o ruku byla dost neformální.
Prostě jsem zavolal Péťě do práce, zda má čas v pátek v jednu hodinu po poledni. A že by bylo dobré, kdyby čas měla, protože jsem zamluvil svatební obřad na úřadě.
Pozvali jsme nejbližší a kamarády a byla svatba. Ze svatební síně jsme vybíhali - jak jinak J. Jak se startuje ve svatebních šatech viz foto níže.
Následoval svatební oběd a pak ples organizovaný kamarády z fotbalu, kde jsme každoročními účastníky. Dorazili jsme ve svatebních šatech, do tomboly jsme přispěli svatebními koláčky a zatančili si sólo pro novomanžele. No, byl to velký večer a dlouhá noc. Až ve tři ráno cestou domů taxíkem jsem si najednou uvědomil, že se dneska běží Kbelská 10 a že, sakra, nemáme čísla. Což ovšem byla tragédie, protože začínat běžecké jaro bez Kbelské 10 prostě nelze.
V lehkém alkoholovém opojení jsem jen tak mimochodem Vládíkovi nadhodila, ať zkusí napsat esemesku organizátorovi Tomášovi, že třeba ještě nějaká čísla zbyla. Ale vůbec jsem to nemyslela vážně!
Mně to přišlo jako úžasný nápad, zprávu jsem poslal hned z taxíku. A v sedm ráno zapípal mobil se vzkazem: „čísla máte, sejdeme se na startu.“
Doufala jsem, že je to vtip. Ale nebyl. Byla to realita prvního posvatebního dne a já začala tušit, že s mým mužem to asi takhle bude pořád. Na startu nás ale už čekal Tomáš s čísly 999 a 1000 a já pochopila, že prostě musím běžet, jak nejlíp dovedu, protože jsou věci, které se nedějí každý den.
Vše klaplo a my vyběhli na závod pořádaný v našem domácím terénu, po trasách, ke kterým máme citový vztah, bydlíme totiž kousek od Kbel.
Nohy mě bolely od tancování v lodičkách (i když pokud si vzpomínám, ke konci plesu jsem už tancovala bosa). Spánku také nebylo mnoho. S odstupem času ale zodpovědně prohlašuji, že to bylo krásný!
„Jednoduše řečeno, Kbelská 10 je pro nás nezapomenutelný závod.“
